Když dnes někdo řekne „matrika“, myslí úřad, kde se vyřizuje rodný list. Pro rodopisce je to ale především kniha. Velká, těžká, vázaná v kůži nebo pergamenu, s listy popsanými rukou faráře. Do ní se po staletí zapisovaly tři události, které mají v životě každého člověka jistotu, že nastaly: křest, svatba a pohřeb. Všechno, co o předcích před rokem 1900 víme, stojí nejčastěji na těchto třech druzích zápisů.
Tři knihy, jeden farář
Matriky vedla církev, ne stát. Každá farnost měla své knihy a farář do nich zapisoval lidi ze všech vesnic, které k jeho kostelu patřily. Proto se matriky nehledají podle obce, kde předek bydlel, ale podle farnosti, kam chodil do kostela. Z malé vsi bez kostela se chodilo křtít i oddávat do sousedního městečka, někdy přes kopec do úplně jiného panství.
Knihy byly tři: pokřtěných, oddaných a zemřelých. V menších farnostech se zpočátku vedly v jednom svazku, rozděleném na oddíly, nebo dokonce na přeskáčku, jak události přicházely. Všimněte si slova pokřtěných. Nejstarší zápisy nezaznamenávají narození, ale křest. Ten byl obvykle do dvou dnů po porodu, protože na odklad se nečekalo, ale datum narození z nich přímo nevyčtete. Stejně tak kniha zemřelých zapisuje den pohřbu, ne úmrtí. Teprve později se zavedlo obojí.
Kdo matriky nařídil a kdy
Vedení matrik nařídil katolické církvi Tridentský koncil. V listopadu 1563 uložil farářům zapisovat sňatky a křty, aby se dalo doložit, kdo je čí dítě a kdo už je ženatý. Knihu zemřelých přidal římský rituál z roku 1614. V českých zemích se k tomu připojily církevní sněmy: olomoucká synoda v roce 1591 a pražská v roce 1605. Protestantské obce si přitom knihy vedly už dřív. Nejstarší dochovaná matrika na našem území je z hornického Jáchymova a začíná rokem 1531; o pár let mladší knihy mají sousední horní města Horní Blatná a Abertamy.
Mezi nařízením a praxí byl ale rozdíl. Na konci 16. století už řada far knihy vedla, mnohé je však vedly nedbale, a hlavně: většina těch knih se nedochovala.
Proč tolik matrik začíná až po roce 1650
Odpověď je v letech 1618 až 1648. Třicetiletá válka zpustošila venkov, vesnice byly vypálené nebo opuštěné a mnoho far zůstalo bez kněze celé roky. Po bitvě na Bílé hoře navíc museli odejít nekatoličtí duchovní a jejich knihy s nimi často zmizely. Když se po roce 1650 farní síť znovu dávala dohromady, zakládali kněží knihy nové. Ty staré, pokud vůbec existovaly, shořely, zůstaly v cizině nebo prostě nikoho nezajímaly. A co se dochovalo, čekaly ještě tři století požárů, vlhkých sakristií a stěhování.
Výsledek vidí každý, kdo otevře seznam matrik kteréhokoli archivu. U větších farností začínají knihy mezi lety 1620 a 1660, u menších později, někdy až kolem roku 1700. Výjimky existují a každá je poklad. Farnost Křtiny u Brna má knihu pokřtěných od roku 1607, Pozořice od roku 1637. V našem rodokmenu je nejstarší zápis z 20. listopadu 1647, křest Ondřeje Říčánka z Hostěnic.
Kolik generací to je
Mezi rokem 1650 a člověkem narozeným kolem roku 1990 leží zhruba dvanáct generací. Kdo má štěstí na farnost s dochovanými knihami a na předky, kteří se nestěhovali, dohlédne po některé linii do poloviny 17. století. Po jiných liniích se řetěz přetrhne dřív: u nemanželského dítěte bez otce, u vojáka, u rodiny, která přišla odjinud. To není chyba hledání, to jsou hranice pramene.
Jak vypadá zápis z roku 1659
Zápisy ze 17. století mají málokdy kolonky. Farář psal věty, jak mu šly od ruky, na moravském venkově většinou česky. Tady je zápis o svatbě z Pozořic u Brna:
Svatba, Pozořice 1659
Letha Páně 1659 Dne 24 January. Tyto osoby wstaupily w Stav Swatého manželstwí: Waczlaw Šmrda z Šumicz, pogal sobě Halenu děwečku po Nebožtíku Janu Mazowym z Witowicz. Swědkowé gegich byli Thomaš Křížek z Kowalowicz, Mateg Šimša Purgmistr z Šumicz a Jakub Šmrda Rychtář z Šumicz.
24. ledna 1659 se oženil Václav Šmerda ze Šumic s Helenou, děvečkou, dcerou zemřelého Jana Mazového z Vítovic. Svědky byli Tomáš Křížek z Kovalovic, Matěj Šimša, purkmistr ze Šumic, a Jakub Šmerda, rychtář ze Šumic.
MZA Brno, E 67, kniha 1561, Pozořice 1637–1666, snímek 19, oddaní 1659
Všimněte si, co v zápisu je a co chybí. Je tu jméno ženicha a jeho ves, jméno nevěsty a jméno jejího zemřelého otce. Jsou tu svědkové s funkcemi, které prozrazují, že rychtář Jakub Šmerda byl zřejmě ženichův příbuzný. Není tu věk, není tu číslo domu (ta přišla až v roce 1770), není tu jméno matky. Pravopis je starý, takzvaný bratrský: w místo v, g místo j, au místo ou. Změnil se až v polovině 19. století. „Pogal sobě“ je prostě „pojal sobě“, tedy vzal si za ženu.
Křestní zápis o jedenáct let mladší, ze Křtin, má stejný tón:
Křest, Křtiny 1670
Dne 17 Octobr. Pokržtena gest Dcera gmenem Worſſyla, Martina ſſewcz̈ika, Matky Maryny z Brzezyny. Kmotrowe gegi byly tyto pocztiwe osoby: Symon Pantuček(?) Myſlywecz, Anna Malech(?) ſſenkyrzka, oba z Babicz. Kniez Wylym.
17. října 1670 byla pokřtěna dcera jménem Voršila, otec Martin Ševčík, matka Maryna z Březiny. Kmotři: Šimon Pantůček, myslivec, a Anna Malechová, šenkýřka, oba z Babic. Křtil kněz Vilém.
MZA Brno, E 67, kniha 414, Křtiny, narození 1607–1695, snímek 62
Kmotři jsou v těchto zápisech cennější, než se zdá. Myslivec a šenkýřka z Babic nebyli náhodní sousedé. Rodiny si kmotry vybíraly mezi příbuznými a přáteli a stejná dvojice se vrací u několika dětí po sobě. Když se jméno otce píše pokaždé trochu jinak, právě kmotři často potvrdí, že jde o tutéž rodinu.
Čeština, latina, a potom němčina
Jazyk zápisu určoval farář. Na moravském venkově 17. století psali kněží česky, ve městech a u vzdělanějších kněží latinsky, kolem roku 1700 se latina prosazuje skoro všude a v Čechách ji roku 1760 pražská konzistoř předepsala jako jednotnou formuli. V jedné knize se to umí přepnout ze dne na den, jak ukazuje farnost Doubravice nad Svitavou. Dvě děti stejných rodičů, tři roky od sebe:
Křest, Doubravice 1712, česky
Februarij 11 | z Strane…(?) | Tobiaß Opatřil, Weruna | Marÿna | Mathiey Dworžak a Kateřina žena Lorence Kružila, oba z Doubrawicze
11. února 1712, ze vsi, jejíž jméno je nečitelné: Tobiáš Opatřil a Veruna, dcera Maryna. Kmotři Matěj Dvořák a Kateřina, žena Vavřince Kružila, oba z Doubravice.
MZA Brno, E 67, kniha 286, Doubravice nad Svitavou 1645–1731, snímek 166
Křest, Doubravice 1715, latinsky
Decembris 1 | ex Pago Zdiar | Tobias Opatřil, Veronica | Barbara | Matthaeus Kužera ex pago Slaup et Catharina ejus Uxor
1. prosince 1715, ze vsi Žďár: Tobiáš Opatřil a Veronika, dcera Barbora. Kmotři Matouš Kučera ze vsi Sloup a Kateřina, jeho manželka.
MZA Brno, E 67, kniha 286, Doubravice nad Svitavou 1645–1731, snímek 177
Z Veruny je Veronica, ze „ženy“ je uxor, z Matouše Matthaeus. Jména se přitom překládala jen formálně a lidé jim doma říkali dál po svém. Kdo hledá předky v 18. století, musí umět Jiřího hledat jako Georgia a později jako Georga, Václava jako Wenceslaa a Wenzla. Němčina v matrikách převládla až po reformě roku 1784, i když patent jazyk nepředepsal a některé farnosti psaly dál česky. O reformě píšeme v samostatném článku.
Co je před matrikami
Hranice kolem roku 1650 není úplně neprostupná. Stát totiž zhruba ve stejné době začal sepisovat poddané kvůli daním. V Čechách vznikla v roce 1654 berní rula, na Moravě v letech 1656 až 1679 lánové rejstříky. Nejsou to matriky, nemají narození ani svatby. Je v nich hospodář, jeho grunt a kolik měl polí. Moravské lánové rejstříky, a v Čechách revizitace ruly z let 1667 až 1682, uvádějí i to, kdo na gruntu seděl před ním. A právě to „před ním“ je ta cesta dál.
V Bořitově u Černé Hory sedí v lánovém rejstříku na pololánu Jakub Wodehnal (písmo není úplně jednoznačné, naše čtení bylo dřív „Wodenhal“), kterého tam úředník zapsal s předchůdcem Lorencem Felixem:
Lánový rejstřík panství Černá Hora, Bořitov, 1674
Jakub Wodehnal, vor Lorentz Felix | 10 [Stück] | 23 | 2⅔ | 11 | 5⅓
Jakub Odehnal, před ním Lorenc Felix; deset kusů polí, výměra v měřicích podle jakosti půdy.
MZA Brno, D 1 Lánové rejstříky, kniha 259, panství Černá Hora 1656–1674, snímek 37
A v nejstarší bořitovské matrice, založené roku 1670, se téhož Jakuba Wodehnala a jeho ženy Alžběty narodil syn Šimon. Předsunuté W před samohláskou bylo v tehdejší řeči běžné, Odehnal a Wodehnal je jeden rod. Dvě různé knihy, dva různí písaři a jeden sedlák: matrika ho zná od roku 1670, lánový rejstřík o čtyři roky později, a navíc s předchůdcem. Lorenc Felix seděl na gruntu při první vizitaci v letech 1656 a 1657, kdy bořitovská matrika ještě neexistovala. Takhle se dá hranice matrik o kus posunout: ne o generace, ale o jméno hospodáře, který na gruntu seděl, když se ještě nic nezapisovalo.
Kde matriky skončily a kde jsou dnes
Od roku 1781 byly matriky úředně veřejnými knihami a církev je vedla až do roku 1949. Zákon o matrikách z toho roku je k 1. lednu 1950 převedl na stát a vedení matrik převzaly národní výbory, dnes matriční úřady. Staré knihy postupně putovaly do státních archivů a ty je od konce prvního desetiletí tohoto století skenují a dávají na web.
Pro Moravu jsou matriky v Moravském zemském archivu v Brně a v Zemském archivu v Opavě, pro Čechy ve státních oblastních archivech a v Archivu hlavního města Prahy. Digitalizované knihy najdete v jejich katalozích. Jak se v nich hledá, popisujeme krok za krokem v návodu. A pokud byste raději začali u hotového zápisu než u prázdného vyhledávače, první zápis jednoho předka najdeme zdarma.
